Členka expertní skupiny ke kauze Bečva: úřady zneužily složitost práva

Pro advokátku Lenku Hlaváčovou je právo životního prostředí už delší dobu srdcové téma. Ve Frank Bold Advokáti, kde pracuje pět let, patří případy z této oblasti mezi její nejoblíbenější. V posledním roce se jí navíc naskytla unikátní příležitost zapojit se do řešení kauzy Bečva a podílet se na doporučeních pro státní správu a také na zahájení vůbec prvního řízení o ekologické újmě v historii České republiky.

Co jsi na kauze Bečva přesně dělala?

Byla jsem zapojená do expertní skupiny, kterou sestavila místopředsedkyně Senátu Jitka Seitlová. Součástí skupiny byli třeba experti z oblasti vodohospodářství nebo správy povodí, my jsme zajišťovali právní stránku. Zadáním pro skupinu bylo zanalyzovat, co se při vyšetřování a odstraňování havárie na Bečvě stalo špatně a co by se dalo zlepšit do budoucna.

Jak spolupráce ve skupině probíhala?

Nebyli jsme připuštěni do správních spisů a do vyšetřování, k tomu ani místopředsedkyně Senátu nemá přístup. Vycházeli jsme z veřejně dostupných informací dokumentujících, co se událo, a také z informací, které získala samotná paní místopředsedkyně z rozhovorů s lidmi, kteří se na likvidaci podíleli. Dívali jsme se zejména na to, jaký měl být správný postup jednotlivých orgánů a jestli podle něj i postupovaly. Taky jsme zkoumali samotnou právní úpravu, a to z pohledu, jestli byla dostatečně jasná a jestli postupy, které předvídá, mohou skutečně vést k efektivnímu zvládání havárií. Anebo jestli se v ní naopak dá něco zlepšit, aby se příště u podobné havárie postupovalo lépe.

Jak dlouho jste na analýze pracovali?

Práce trvala čtyři až pět měsíců, obzvláště v lockdownu bylo náročné se sejít. Vymezili jsme si problémy, společně jsme diskutovali řešení, prověřovali a analyzovali jsme možnosti a zpracovali finální analýzu. Na základě ní jsme pak předložili hlavní teze, jak upravit stávající zákon do budoucna. Vyvrcholením bylo prezentování našich závěrů a doporučení médiím na tiskové konferenci paní místopředsedkyně. Návrh byl probírán i senátním výborem pro životní prostředí, kterého jsem měla možnost se zúčastnit a shrnout výsledky právní analýzy.

K čemu jste v expertní skupině došli? Proč mělo odstraňování havárie a její vyšetřování tolik vad?

Jednou z příčin byla určitě i havarijní nepřipravenost. Na takovou havárii nebyly příslušné orgány připraveny, jak být měly, a nebyly si tak jisté, jak mají postupovat, což vedlo ke zmatkům a průtahům.

Ukázalo se, že úředníci a odpovědné orgány právní úpravu úplně neznali a často jí ani moc nerozuměli. Na tom může mít určitě částečně podíl nedostatečné proškolení příslušných úředníků. Významným faktorem se ale ukázala být i komplikovanost a nedostatečnost právní úpravy. Spousta ustanovení není úplně jednoznačná, takže to v praxi působilo zmatek.

Jak ten zmatek vypadal?

Základní problém byl, že samy odpovědné orgány neměly úplně jasno, kdo je za co odpovědný a co má kdo dělat. Nebylo jasné, kdo nese hlavní odpovědnost za řešení situace, kdo může komu udílet pokyny a podobně. Právě tady se nejvíce projevovaly nedostatky právní úpravy. Příslušné předpisy totiž pracují s řadou nedefinovaných pojmů. Kromě toho v situaci, kdy ještě není zcela zřejmé, co se stalo, může být některá kritéria pro určení příslušnosti těžké rychle vyhodnotit a můžou se taky proměňovat v čase s postupem havárie na větší území.

V čem přesně byly nejasnosti?

V prvních fázích řešení havárie tak nebylo například jasné, kterému orgánu náleží řízení záchranných prací, který orgán je tedy v čele a může udělovat pokyny dalším zasahujícím orgánům. Jistota nepanovala ani co do určení příslušného vodoprávního úřadu nebo pravomocí České inspekce životního prostředí. Nedostatečná byla i koordinace mezi oběma zasaženými kraji. To všechno vedlo k tomu, že řešení havárie bylo dost zmatečné a některé úkony, včetně varování obyvatelstva, přišly pozdě nebo vůbec. Jako největší problém, který teď maří vyšetřování, se jeví, že v právní úpravě není vůbec řečeno, kdo je odpovědný za odběr vzorků a kde všude mají být odebrány. Odběr vzorků tak byl nedostatečný a reálně hrozí, že zmaří vyvození odpovědnosti pachatele.

S jakým návrhem jste přišli?

Navrhli jsme celou řadu zlepšení stávající právní úpravy. Zejména jsme navrhli jasné vymezení odpovědnosti jednotlivých orgánů. Aby bylo hned na začátku jasné, který orgán je odpovědný za řízení prací při zneškodňování havárie a situace se mohla začít rychle řešit, navrhli jsme svěřit odpovědnost krajskému vodoprávnímu úřadu, který by měl mít dostatečné předpoklady ke zvládnutí takové situace. A když se později ukáže, že nejde o havárii velkého rozsahu, může předat řešení situace na nižší úroveň a svěřit ji vodoprávnímu úřadu na úrovni obcí.

Bylo to teda jen o nejasné odpovědnosti?

Nejenom. Identifikovali jsme taky problémy s poskytováním informací veřejnosti či varováním osob, které mohly být v nebezpečí. Problematická je i stávající úprava vedení záznamů, aby se dalo zpětně vyhodnotit, jestli příslušné orgány postupovaly správně.

Velkou pozornost jsme věnovali i otázce náhrad nákladů vynaložených třetími osobami, které se podílely na likvidaci havárie, a to v reakci na zapojení rybářů. Rozšířil se totiž nesprávný právní názor, že uhynulé ryby jsou ve vlastnictví rybářů, a proto je na nich, aby zajistili jejich likvidaci. To vedlo k tomu, že rybáři byli vystaveni kontaktu s chemickými látkami, které pro ně mohly být nebezpečné. Taky na likvidaci vynaložili vlastní finanční prostředky, které jim možná nikdo neproplatí, protože jim nebyla likvidace uložena způsobem, který zákon předvídá.

Jaká pro tebe byla práce na tomto případě?

Mám ráda, když cítím, že práce, kterou dělám, má nějaký smysl. Tady jsem cítila možnost pomoct a přispět k pozitivní změně – aby se podobná situace příště již neopakovala. To pro mě bylo hodně důležité. Práce navíc byla zajímavá právně i fakticky. Spolupráce s odborníky z jiných oborů, kteří oblasti rozumějí na technické úrovni, je vždy velmi obohacující. Dává možnost na věc pohlédnout zcela jiným způsobem a přispívá k tomu, aby právní úprava měla šanci obstát i v praxi. Zapojení do expertní skupiny mi navíc sedlo i proto, že mě čím dál víc začínají bavit koncepční věci. Tedy něco, co může mít větší dopad na více jednotlivých případů a přispět tak k celkové změně. Například když připravuji návrh legislativních změn jako v tomto případě.

Současně to bylo i náročné, a to nejen z hlediska právního, ale i motivačního. Ne všechna zjištění, ke kterým jsme došli, byla totiž pozitivní. Někdy se úřady snažily a jen nevěděly, jak postupovat. Těm je pak snadné nabídnout pomocnou ruku. V případě některých orgánů a úředníků se ovšem nedalo vyhnout dojmu, že se namísto plnění svých povinností spíše snažili zakrýt pravý stav věci. To mě dráždilo. Zvláště, když se při tom snažili schovat za právo.

Co tím myslíš?

Někdy mi přišlo, že orgány zneužívaly složitosti právní úpravy a toho, že pro většinu lidí je příliš komplikované si ji ověřit, nebo k tomu prostě nemají čas ani chuť, aby se vyhnuly svým povinnostem. A to za pomoci nepravdivých, ale poměrně uvěřitelných prohlášení o tom, co je nebo není podle práva.

Můžeš dát nějaký příklad nepravdivých tvrzení?

Příkladem je, když Česká inspekce životního prostředí prohlásila, že nemůže poskytovat informace o kauze, protože spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Takové prohlášení může být pro některé lidi uvěřitelné, nicméně pravdivé není. Právní úprava neumožňuje zveřejňovat pouze ty informace, které se daná osoba dozvěděla v souvislosti s trestním řízením od orgánů činných v trestním řízení. Tedy informace, které jí například poskytla policie a které by se jinak nedozvěděla. Toto ustanovení se ovšem nevztahuje na informace, které má daná osoba z jiných zdrojů, v případě České inspekce životního prostředí z její vlastní úřední činnosti, byť je pak naopak sama policii poskytne. V případě inspekce se naopak může jednat o informace vztahující se k životnímu prostředí, na které má každý ústavně zaručené právo. Takovéto schovávání se za údajné právo mě hodně popouzelo a vzbuzovalo ve mě pochyby o skutečné vůli daných úředních osob.

V čem dalším postupovaly státní orgány netransparentně?

Zmínit lze i opakovaně medializovanou likvidaci vzorků, které odebrali rybáři. Dozvěděla jsem se, že měly být Českou inspekcí životního prostředí zlikvidovány, protože nebyly odebrány podle stanovených postupů. Pořád to ale byly vzorky, které mohly být prozkoumány a mohly vyšetřování pomoct. Mělo být na konkrétních vyšetřujících orgánech a znalcích, aby posoudili, jestli mohly být jako důkaz použity nebo ne. Proč je ale rovnou likvidovat? Takže tu máme okamžitou likvidaci vzorků, bez logického odůvodnění. A vedle toho zjevně nedostatečnou aktivitu k získání dostatečného důkazního materiálu ze strany samotné inspekce, která včas neodebrala vzorky ze všech výpustí. To prostě vzbuzuje otázky.

V případu havárie na Bečvě teď bude historicky poprvé vedeno v České republice řízení o ekologické újmě?

Ano. Česká inspekce životního prostředí jej sama nezahájila, bylo ale zahájeno podáním návrhu ekologického spolku a rybářského svazu. Jedná se totiž o řízení, které lze zahájit jak z úřední povinnosti, tak na návrh. K tomu dosud, pokud vím, v žádném jiném případě nedošlo a havárie na Bečvě by tak měla být prvním případem posuzovaným podle tohoto zákona. Otrava Bečvy je přitom havárie takového rozsahu, že co už jiného by mělo spadat pod zákon o ekologické újmě než takto rozsáhlé znečištění. Zároveň tuším, že se nebude jednat o jednoduché řízení, a to jak z důvodu většího časového odstupu od havárie, tak právě z důvodu, že půjde o první takové řízení.

Proč se řízení o ekologické újmě nepoužívá?

Před rokem jsme na to ve Frank Bold prováděli průzkum a zjistili jsme, že řízení je většinou aktérů vnímáno jako dost složité. Chybí navíc prováděcí předpisy, metodiky nebo jiná podpora. Někteří úředníci tak mají obavy to pilotně zkoušet, obávají se procesních chyb, které by mohly celé řízení zmařit. Je pro ně bezpečnější postupovat podle jim známých složkových předpisů, jako je zákon o vodách. To nám přímo vyplynulo z rozhovorů s úředníky, které jsme při analýze oslovili. Právě v takovýchto případech ale můžou být právníci i veřejnost úřadům partnerem.

Co ti tento případ dal?

Takové znovupotvrzení, že má smysl tyto věci dělat. I když to někdy může být těžké nebo demotivující, když člověk vidí všechny překážky a často i neochotu věci řešit právě u těch, kdo jsou k tomu primárně povoláni. Pořád je potřeba se snažit i přes případné neúspěchy. Stále tlačit a pokoušet se prosadit cestu, u které věřím, že je správná a podle práva. Rezignace není cesta, pokud chci žít ve státě, kde právo funguje a používá se k cílům, ke kterým má sloužit.

Chceš se s námi podílet na velkých věcech a měnit svět?

→ Aktuálně hledáme novou posilu do pražského týmu na pozici Junior advokát/ka & management týmu.

→ Podívej se na všechny aktuálně otevřené pozice ve Frank Bold Advokáti.