Advokát nemusí jít přes mrtvoly. Lidský přístup k právu předávám i studentům

Ve Frank Bold Advokáti oslaví Martin Kornel brzy pět let. Dlouhou dobu vedl jeden z právních týmů, dnes se víc soustředí na expertní advokátní práci. Navíc se věnuje i akademickým povinnostem – na Právnické fakultě Masarykovy univerzity učí občanské právo a rodinné právo, které je jeho srdcovým tématem. Jak jde obě činnosti skloubit a proč ho baví jejich kombinování?

Ve Frank Bold Advokáti působíš jako senior advokát. Čemu se věnuješ?
Věnuji se soukromoprávní agendě, nejvíce zastupování u soudu, od prvního stupně po Ústavní soud. Velká část mých případů je z oblasti rodinného práva. Kromě toho se věnuji civilním sporům, hospodářské soutěži, ochraně osobnosti nebo třeba nemovitostem. Někdy jsou to krátké konzultace, jindy velké a náročné případy.

Proč rodinné právo?
Byl to obor, který mě na vysoké škole zaujal jako první. Začal jsem se mu věnovat a v akademické hloubce už jsem v něm zůstal, takže mu i nejlépe rozumím. Rodinné právo mě baví, ale v některých momentech je to vyčerpávající práce. Jsou za ní vždy lidské příběhy a ty jsou dost různorodé, často hrozně smutné, někdy extrémně konfliktní. Ať už jde o komplikovaný rozvod, kdy se manželé nejsou schopni oprostit od emocí, ubližují si cíleně a neuvědomují si, že tím ubližují i dětem, nebo třeba domácí násilí. Tyto případy jsou obvykle emočně nejnáročnější, ale současně jsou to ty, v nichž můžu lidem opravdu pomoct.

Kromě advokacie také učíš, na právnické fakultě v Brně vyučuješ rodinné a občanské právo. Jak ses k tomu dostal?
Už od konce prvního ročníku mě akademické prostředí lákalo. Během magisterského studia jsem psal SVOČ a odborné články, po státnicích jsem se přihlásil na doktorské studium. Jeho součástí bylo i učení a to mě chytlo. Na částečný úvazek jsem proto začal učit vlastní předmět „Rozvod, majetek a děti“. Jeho součástí byla simulace případu od převzetí až po první soudní jednání, byl tam prostor dávat komplexní zpětnou vazbu, jít do velkého detailu, hodně mě to bavilo. I po ukončení doktorského studia jsem proto pokračoval v učení. Přibližně před třemi lety jsem uspěl ve výběrovém řízení a stal jsem se odborným asistentem na Katedře občanského práva na Právnické fakultě MU v Brně.

Jaké to je kombinovat praxi advokáta s akademickou dráhou?
Kombinace teorie a praxe mi přijde skvělá, umožňuje čerpat z obojího, protože teorie a praxe se vzájemně obohacují. Limitem samozřejmě může být, že člověk má jen omezený čas a občas nemůže využít úplně všech příležitostí, které oboje nabízí. Zatím mi to vyhovuje, mám pocit, že uspokojivě zvládám obojí a že se to vzájemně velmi dobře doplňuje.

Jak se to doplňuje?
Studenty můžu obohatit o příklady z praxe, vidí praktické příklady toho, s čím se budou pak sami setkávat. Pro mou advokátní praxi je skvělé, že mě akademická dráha nutí udržovat se v kondici po odborné stránce, hodně číst, sledovat, co se děje v oboru a být v pravidelném kontaktu s akademickými špičkami. Člověku se nestane, že zakrní, a to se mi líbí.

Konečně pak vědecká činnost může pomáhat praktickým řešením. Člověk často v praxi narazí na něco, co vidí, že je problém. V odborném článku se tomu může věnovat z teoretického pohledu a nabídnout řešení, ke kterému se pak může právnická obec přiklonit a praxe se může změnit.

Co tě baví na učení?
Baví mě kontakt se studenty, mám radost, když se mi podaří jim něco předat. Interakce je obohacující oboustranně. Někdy mě nějaká studentská otázka překvapí, navede na myšlenku, na kterou jsem sám nepřišel. A je to možnost ovlivnit velké množství lidí, jejich hodnoty, postoje a to, jak budou právo v budoucnosti vykonávat. To je skvělé.

Co bys chtěl studentům předat?
Nesnáším takový ten stereotypní obraz advokáta, který klientovi pomůže přes mrtvoly jakýmikoliv prostředky dosáhnout jeho cílů. Tak to určitě být nemá a věřím, že ani většinově není. Proto se snažím studentům předávat lidský přístup k aplikaci práva a vedu je k dodržování právních i etických pravidel.

V advokacii jsi začínal, pak jsi byl několik let podnikovým právníkem, než ses zase do advokacie vrátil. Jak jsi to měl?
Měl jsem krátce po advokátních zkouškách, odevzdal jsem právě disertační práci a přemýšlel jsem, jestli být advokátem do konce života je to pravé. Rozhodl jsem se zkusit něco nového a jsem za to rád. Předtím jsem pracoval v malé advokátní kanceláři na relativně běžných případech, jako jsou dluhy, insolvence, obhajoba obviněných z méně závažné trestné činnosti. Oproti tomu v podniku jsem měl možnost pracovat na stamilionových transakcích, byl to příjemný adrenalin, využíval jsem na denní bázi cizí jazyky, naučil jsem se hodně třeba o mezinárodním obchodu, našel jsem zalíbení v pracovním právu, dostal jsem se k managementu.

Zpátky k advokacii a akademické sféře mě přivedla především chuť řešit komplikované právní problémy s týmem lidí, kteří jim rozumí po odborné stránce, to mi jako sólo hráči v korporaci chybělo. Ve Frank Bold Advokáti je pro mě navíc důležité, že pracuji s lidmi, kteří jsou mi názory, postoji, hodnotami blízcí a které mám rád.

Které tři věci máš na advokacii rád?
Skvělý pocit z vítězství u soudu a z úspěchu klienta obecně. Možnost pomoci konkrétním klientům, tedy že se výsledek mé práce může pozitivně projevit v jejich životě. A intelektuální výzvy – můžu překonávat sám sebe v komplikovaných případech a objevovat řešení složitých problémů. Líbí se mi, že často neexistují jednoznačné odpovědi a musím je hledat.

Vraťme se ještě k tvé vědecké činnosti, píšeš teď nějaký odborný článek?
Mám teď zrovna rozepsaný jeden článek, kde mě inspirovala praxe, jde o spojení řízení v rodinněprávních věcech. V zahraničí se často vše, co se týká rozvodu, řeší u jednoho soudu, ať už jde o děti, výživné nebo majetek. V českém právním systému je nutné absolvovat řadu různých oddělených řízení. Přijde mi to hrozně neefektivní. V článku jednak hledám prostor, jak by za stávající právní úpravy bylo možné některá soudní řízení spojovat. Jednak navrhuji, co změnit. Cílem by podle mě měla být hlavně efektivita a rychlost. Čím déle konflikt mezi rodiči nebo manželi trvá, tím hůře pro všechny zúčastněné, zejména děti a rodiče (nebo manžele) a ve výsledku i pro stát.